Denníky postáv

Keira Jay Schreave
20.10.

 

Po včerajšom dni som proste potrebovala niekde vypadnúť. V paláci mi zrazu bolo tesno, svoj prsteň som niekde stratila a zámerne som sa na čas potrebovala niektorým ľuďom vyhnúť. Napadalo mi hneď niekoľko miest, kde by som mohla ísť, ale jedno bolo predsa len najistejšie. Naše letné sídlo.
Hodila som teda na seba mikinu s vreckami a zastrčila do nich ruky, aby nebolo vidieť, že môj prsteň zmizol. Iste, ráno som sa vrátila do posilovne, kde som ho videla naposledy, ale nejak som ho nevedela nájsť. Preto som to vzdala a prichádzam na to, že bez neho je mi lepšie.

Momentálne mierim za matkou do hudobného salóniku, kde sa aktuálne nachádza a z vrecka vyberiem pravú ruku s ktorou si otvorím dvere, z ktorých sa linie hudba. Na sekundu sa zastavím v dverách a privriem oči nad spomienkami, ktoré sa mi vybavia. Následne si však povzdychnem a vstúpim dnu.
„Mami?“ oslovím ju a pozriem sa na jej ryšavú hlavu, ktorá sa na mňa otočí a jemne sa usmeje.
„ Čo sa deje Ra?“ Opýta sa ma a ja nad tou prezývkou polknem a ruku zase strčím do vrecka.
„ Mám na teba jednu malú prosbu.“ Keď prikývne a pokynie mi, aby som si k nej prisadla nakoniec tak urobím a zadívam sa na klavír.
„ Potrebujem na chvíľu vypadnúť, ale nechcem aby o tom niekto vedel, len ty a ocko.“ Stočím k nej pohľad, aby som našla v jej tvári pochopenie a prísľub.
„ Niečo sa deje zlatko?“ počujem jej jemný hlas a pokrútim hlavou.
„ Ale nie, len si chcem prevetrať hlavu. Chcem ísť do Letného sídla. Touto dobou by tam nikto nemal byť. Ale nechcem aby o tom niekto vedel, ani Lia, Nya a ani Rem. A ani nikto iný, či už Aaron, alebo niekto z hostí, radcov, diplomatov, zamestnancov..“ asi by som vymenuvávala aj ďalej, keby mi nepoložila ruku na rameno a nezastavila. „Chápem, nikto okrem mňa a ocka.“ Pritaká.
Prikývnem aj ja a potom zauvažujem. „Keby sa niekto predsa len pýtal a dobiedzal môžeš povedať, že som na krátky čas odišla do zahraničia. Neviem, niečo sa deje s jedným z našich projektov a ja som tam musela ísť. Niečo si proste vymysli, ale nechcem aby vedeli, kde sa vyskytujem. Či už v krajine alebo mimo nej, dobre?“ Pozriem sa na ňu a v jej tvári vyčítam sľub. Odľahne mi a ja prikývnem. Konečne vytiahnem ruky z vrecák, ale tak, aby nevidela prázdny prst a jemne ju objímem.
„Ďakujem mami, mám ťa rada.“ Šepnem jej do ucha a následne počujem jej odpoveď, ktorej sa usmejem. Ruky zase vrátim do vreciek a postavím sa.
„Keby niečo, vieš, kde ma nájdeš.“ Poviem jej, keď odchádzam ku dverám a za chrbtom počujem jej odpoveď: „ Vráť sa skoro.“ Prikývnem stále chrbtom k nej a zamierim zo salóniku rovno k sebe do komnaty, kde si zbalím len to najnutnejšie do malej tašky, oblečiem sa a zamierim do garáže odkiaľ si vezmem jedno zo športových aut a vyrazím na cestu do letného sídla.

Keira Jay Schreave
12.10.

 

Opäť raz som sa prechádzala po záhradách a rozmýšľala som, čo by z toho všetkého mohlo vzniknúť. A zase sa tam objavil Aaron.. Írsky vojvoda.. Iste, poznáme sa už pár rokov, videla som ho len párkrát a nikdy na mňa neprehovoril skoro ani jednu celú vetu a teraz je tu. Opäť s tou krabičkou a zase do mňa dobiedza, aby som sa za neho vydala. Neviem, prečo zrazu chce, aby som sa stala ženou, prečo mi nedá pokoj ani v spánku, ale už ma to začína unavovať.

„Keira...“ počujem za svojím chrbtom a hneď pokrútim hlavou.
„Nie, Aaron, nevezmem si ťa!“ poviem rázne a cez plece na neho vrhnem spaľujúci pohľad.

„ Prosím, bude to výhodné pre obe naše krajiny.“ *prehovorí prosiacim hlasom a ja sa na neho prudko otočím.
„Čo tým chceš povedať? Nie si z kráľovskej rodiny, čo mi je známe a nie si ani ich veľmi blízky príbuzný.“ Prehodím, pričom sa snažím znieť nezaujato, ale predsa len vo mne je iskra hnevu, ktorá nemá ďaleko od chýbuchu.
Vidím, ako nakrčí tvár a potom ňou potrasie: „Nie, nemám žiadnu kráľovskú krv, ale nezabúdal, že som blízkym priateľom Mireyi a tak mám k nim veľmi blízko a vie, že keď je Reya spokojná sú spokojní všetci, vrátane iných krajín.“ Podotkne a potom dodá. „No tak Ra, nechceš aby vyvrátili tie keci o tom Francúzovi a vašom zasnúbení a ty by si získala ešte aj pre svoju krajinu silného spojenca?“ Opýta sa ma a ja zatnem sánku a prižmúrim oči.
„Nevolaj ma Ra.“ Poviem mu, ale následne nepatrne prikývnem. Vidím, ako sa mu rozžiari celá tvár a možno sú patrné stopy úľavy. Nakrčím obočie, niečo mi k tomu nesedí. To si už však predo mňa kľaká Aaron so slovami: „Keira Jay Schreave, vezmeš si ma za muža?“ znie jeho otázka a ja sa na neho dívam dole. Nakoniec však slabo priývnem a vystriem k nemu ruku.
„Áno.“ Zaznie moja tichá odpoveď a niečo v mojom vnútri mi napovedá, že to je ďalšia moja chyba, a že to dopadne rovnako, ako tie predchádzajúce zasnúbenia. Kým ja som stratená v myšlienkach Aaron sa zdvihne a letmo ma pobozká na ústa. Cítim sa, ako by mi na perách spočinula kyselina a rýchlo sa od neho odtiahnem a jemne ho potľapkám po hrudi.
- Robíš to pre krajinu.- pomyslím si, ale nie som sama o tom tvrdení presvedčená.

 

Ešte toho večera

So stiahnutým žalúdkom sa dívam na svoju ľavú ruku, na prstenáčik, kde mám navlečený diamantový prsteň. Je to ťarha na mojej ruke, neviem si na to zvyknúť. Cítim sa, ako zviazaná, ako keby moja ruka mala aspoň tonu, nie je to práve dvakrát prijemné. Zo svojej komnaty nakoniec vykročím do otcovej pracovne, kde sa nachádza spoločne s matkou. V krku cítim knedlík, ktorý mi ho celý zaplňuje a pred vstupom si odkašlem a následne vojdem. Zaznamenám ich tázavé pohľady a jemne sa pousmejem.
„Ahojte.“ Štipnem a začnem si šúchať zápästia, čím asi privolám neželanú pozornosť na moje ruky a vidím, že im netrvá dlho, kým zaznamenajú, čo je na nich nové. Vidím, ako sa mamke rozšírili zrenice a otcov skúmavý pohľad.
Následne počujem jeho pevný hlas: „Kto je ten šťastný?“ Počujem jeho slová, ale cítim aj to nevyrčené slovíčko -tentokrát-, chabo sa na neho pousmejem, ale on pokračuje ďalej. „Je to ten francúz.? Podvihne na mňa obočie a pokrútim hlavou.
„Nie, medzi mnou a Lucienom nikdy nič nebolo.“ Poviem to, čo si mslím a potom sa im obom pozriem do očí. „Spomínate si na Aarona O´Briena?“ Opýtam sa ich a keď mamka nakrčí obočie vidím, že si spomenula a o sekundu na to sa vyjasní aj v očiach môjho otca.
„Och zlatíčko..“ prehovorí mamka a hneď sa pripojí aj otec: „Si si tým istá Keira?“ opýta s ama a ja si musím dať na minútku načas. Možno vidia na mne zaváhanie, ale nakoniec prikývnem.
„Aaron bude dobrým manželom.“ Šepnem, ale skôr ubezpečujem seba, ako ich. Sklopím pohľad ku podlahe a potom už len cítim, ako ma matka objíma a následne aj otec.
„Mám Vás rada.“ Šepnem, a je veľmi pavdepodobné, že ma ani nepočuli, je mi to však jedno.

Keira Jay Schreave
9.10.

 

Naliehal už na mňa niekoľko dní, aby som si ho vzala. Bol otravný, keď som si chcela dopriať kúsok súkromia objavil sa tam s tou malou krabičkou a neprestával do mňa dobiedzať, aby som si ho vzala. Nechcela som, stačilo mi, že som mala na krku ten prúser s Lucienom z ktorého noviny dobre, že neurobili hneď svadbu. Každý, kto ma dobre pozná vie, že ďalšie zásnuby veľmi nechcem, alebo, že to neberiem, ako šport, kto sa viackrát zásnuby a samozrejme, že to potom všetci hodia na moju neschopnosť, že všetci zdrhli odo mňa, lebo som bola neznesiteľná... Ďalšieho takého nepotrebujem.

Remus Cael Schreave
29.9.

 

Stál jsem uprostřed svojí komnaty a díval jsem se kolem. Myslel jsem si, že když se vrátím, bude pořád stejná a nedotčená. Jenže jsem se pletl. Komnata byla úplně jiná- rodiče se asi snažili zapomenout na to, že jsem šel pryč. Předtím byla slazená do bílo-šedých barev, teď byla slazená do zelena. Zelenou barvu jsem mimochodem odjakživa nesnášel. Zastrčil jsem si ruce do kapes kalhot a přešel jsem k poličce u postele, po které jsem přejel konečky prstů, na které jsem se poté podíval. Samozřejmě na nich nebylo ani smítko prachu a mně se potvrdilo, že jsem se vrátil do rádoby dokonalosti. 

Vydechl jsem dlouho zadržovaný dech a pomalu jsem se posadil na perfektně ustlanou postel. Zapřel jsem se o ni rukama a znovu jsem se rozhlédl kolem po pokoji. Možná jsem se vrátil domů, ale já to za domov vůbec nepovažoval. Kdyby se Jamesovi nestala ta nehoda, vůbec bych tady nebyl. A věděl jsem, že kdybych tady nebyl, bylo by mi mnohem líp, jelikož první věc, kterou jsem musel udělat po návratu do tohohle místa zvaného domov, bylo poskytnutí rozhovoru. A já se zase vrátil do toho koloběhu plného lží. Ani jedna věc, kterou jsem v tom rozhovoru poskytl, nebyla pravdivá. Zase tu prostě znovu bylo to přetvařování, kterého jsem se na čtyři roky zbavil. A čeká mě i za malou chvíli, protože se mám sejít s otcem a rádci v pracovně. Už teď mi bylo jasné, že se tam na mě budou upírat pochybné pohledy všech v místnosti. Navíc jsem se od doby, co jsem tu byl naposledy změnil- a to nejen vzhledově. Povzdechl jsem a prohrábnul si jednou rukou vlasy. Opatrně jsem vstal, naposled se podíval po místnosti a vyrazil jsem do salonku určeného pro všechna možná zasedání. Už jen z pouhého pocitu, že jsem tam musel jít, mi bylo zle. Cítil jsem, jak se ve mně stahuje každá část sebedůvěry, ale nehodlal jsem na sobě dát nic znát. Alespoň k něčemu bylo těch osmnáct let tady dobrých, protože mě to naučilo skrývat veškerou upřímnost. A přesně to jsem hodlal použít i teď. Když jsem vešel do salonku, už tam všichni byli. Zběžným pohledem jsem zkontroloval hodinky a všiml jsem si, že jsem šel včas. Pro ostatní bylo ale včas asi nedostatečné, protože jakmile jsem o někoho zavadil pohledem, slíznul jsem si pohled, který mi jasně naznačoval, že chtějí zpátky Jamese. Stálo mě hodně sil, abych se tvářil tak, že mě jejich názor vůbec nezajímá a tak jsem se podíval na otce, v jehož očích jsem viděl, jak moc zničený z toho všeho je. A já se mu popravdě nedivil. I přesto jsem od mého příchodu nedokázal projevit jedinou soucitnou poznámku, protože pohledy Keiry a Amelie mě probodávaly na každé straně a já si neustále připadal jako ve svěrací kazajce. A to jsem tu byl den. Uvědomil jsem si, že bych měl asi něco říct, protože okolí stále mlčelo a tak jsem si odkašlal a zběžně zamumlal ‚Omlouvám se, že jdu pozdě‘. Ve skutečnosti jsem pozdě nešel, ale na tom nezáleželo. Pár rádců něco nesouhlasně zabrblalo a otec řekl, že jdu včas, ne pozdě. Tak jsem jednoduše mlčky přikývnul a všimnul jsem si volného místa vedle něj- tam asi sedával James. A tak jsem usoudil, že teď je to moje místo. Posadil jsem se tedy tam a kývl jsem na otce, že může začít. To, co v pracovně říkali, mě ale vůbec nezajímalo. Šlo mi to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Všechny ty věci jsem samozřejmě znal díky celoživotnímu učení se. Ekonomika, účetnictví, hospodářství a miliarda dalších věcí. Z toho jak jsem z každé strany slyšel jiné návrhy či stížnosti, už mi šla hlava kolem. A v ten moment jsem si připomněl, že jsem vůbec nebyl připravený na vládnutí. Nebyl jsem James. Neměl jsem vlohy k tomu, abych tu vysedával se všemi těmi lidmi a snažil se všechno vyřešit. Jenže James teď ležel v kómatu na ošetřovně a realita byla taková, že byla malá pravděpodobnost, že se z toho ještě někdy probere. Ruce pod stolem jsem měl v kapsách pevně zatnuté v pěsti, abych snesl všechny ty kecy a dohady a pohled jsem upíral na stříbrnou propisku položenou na papírech. Najednou jsem odkudsi zaslechl svoje jméno a tak jsem vzhlédl. Upíraly se na mě otcovy oči a stejně tak i všech v místnosti. ‚Caele, co si o tom myslíš ty?‘ Co jsem si o tom myslel? Že jsou to všechno věci, na který jsem se čtyři roky nepodíval ani z metru a že absolutně nemám tušení, jak se s tím vším poperu. Co ode mě vlastně čekali? Že jim teď vyklopím nějaký geniální nápad o tom, jak se postarat o navýšení důchodů a nezadlužit při tom stát? Pořád jsem mlčel a hlavou mi vrtalo všechno možné, jen ne to co chtěli. ‚Caele?‘ Znovu jsem uslyšel svoje jméno ze rtů otce. Znělo klidně a trpělivě, očividně na mě poznal, že z toho všeho spíš panikařím, než že bych se v tom vyžíval. I tak mě ale oslovil mým druhým jménem, které jsem moc nemusel. Většinou mi všichni říkali Reme nebo prostě Remusi. Možná proto jsem ani nejdřív nereagoval, ale teď už jsem věděl, že bych něco říct měl. Jenže já měl v hlavě úplné prázdno. ‚Půjdu na vzduch.‘ Věděl jsem, že to nebylo to, co chtěli slyšet a že jsem dal těm supům akorát další záminku k tomu, aby mě rozmetali na kousky. Mně na tom ale v ten moment vůbec nezáleželo. Prostě jsem se postavil, pokud možno důstojně si upravil sako a dlouhými rychlými kroky jsem se rozešel pryč. V duchu jsem počítal s tím, že se v dalším díle bulváru dozvím, že si nějaký z těch panáků pustil pusu na špacír a ochotně reportérům povykládal, že jsem místo řešení ekonomiky v zemi pronesl, že potřebuju na vzduch. Tiše jsem se s tím smířil a během chvilky jsem už stál na nádvoří a rukama jsem pevně svíral zábradlí. Zavřel jsem na chvíli oči a zhluboka se nadechl. Absolutně jsem nevěděl, co bych měl dělat. Aspoň jsem byl na chvíli sám, když nic jiného. Jak jsem se totiž dozvěděl chvíli po svém příjezdu, nejen že mě čekalo dělat špatnou náhradu za Jamese, ještě jsem se měl ujat i jeho Selekce. Jakmile jsem to od otce zaslechl, myslel jsem, že si ze mě jenom utahuje. Očividně to ale vtip nebyl, protože všechny dívky zatím byly v paláci. Alespoň podle toho, co mi bylo známo. Byl bych nejradši, kdyby se v Selekci vůbec nepokračovalo, protože ještě minulý týden bylo mou největší starostí to, co budu dělat o víkendu. Teď už jsem ale zase měl všechno nalajnované tak jako pár let dozadu. Akorát k tomu všemu byla všude negativní nálada kvůli tomu, co se stalo. A kdybych tvrdil, že mi to bylo jedno, lhal bych. Rodina mi svým způsobem chyběla po celou dobu, co jsem byl pryč, takže když jsem se dozvěděl, co se stalo, nebylo mi to lhostejné. Teď na tom ale vůbec nezáleželo, protože pro zachování klidu v krajině se mělo pokračovat v Selekci. A mně pořád dokola v hlavě naskakovala otázka, co budu sakra dělat.

Ak má Váš denník nad 500 slov poslíte prosím celý denník na náš hlavný mail

————————————————————————————————

© 2017 Selection- our generation RPG Game 

Všetky práva vyhrdené!

Všetky informácie texty, design etc. patria pod vlastníctvo RPG stránok The Selection- our generation. Sú v tom hodiny a hodiny práce takže ak chcele si vypožičiať nejaké Sekcie/ texty opýtajte sa najskôr adminteamu! 

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now